World by women - 2. kapitola 1/2

23. června 2014 v 23:48 |  World by women
Po delší době nějaká povídka, tak snad se Vám další část bude líbit..je to takové nárazové. Němám úplně promyšlený spád a děj, ale něco se rýsuje.




Zbytek večera mi splýval. Jediné, co mi výřilo hlavou byl Adam, ležící na stole a všechny ty odporné ženštiny, co se ho dotýkaly. Chtěla jsem mezi ně vtrhnout a řvát: vypadněte vy husy, to je můj Adam. Jenže on ani nebyl můj. Ne fakticky. Má láska k němu byla silná to ano, ale nikdy jsme o svých citech nemluvili a já nedokázala odhadnout, jestli to má stejně, nebo se jen chopil příležitosti, kterou nám stejně dneškem zmařili. Odvedly mne královniny dvorní dámy, aby mi ukázaly mé nové komnaty. Koutkem oka jsem zahlédla matku, která zničeně seděla u jednoho ze stolů a lila do sebe skleničky šampaňského. Přísahala bych, že se jí na tváři zatřpytila slza, což jsem u ní doteď považahovala za nemožné. Bezcitná kancléřka McKenzie, která pohrdá každým i vlastní dcerou. Tak to bylo v každé domácnosti. Matky necítily ke svým dcerám nic. Byly jsme pro ně spíš něco jako studentky připravované na své nové role, ale ta má měla přeci jen zbytečky citu. Jenže, kde by se u ní po odebrání vzal? Kde by se vzal u kohokoli?
Královské komnaty byly naprosto úchvatné. Neměly jsme nouzi a dosud žily v luxusu, tedy alespoň podle mých měřítek, ale tohle byl úplně jiný level. Byl to královský palác a to doslova. Obrovská postel s mohutnými rudými závěsy ze saténu tomu naprosto vévodila. Jenže za tímhle příjemným byla spousta toho negativního. Třeba, já a budoucí královna? Nikdy! Porozhlížela jsem se všude, vnímala každý malý detail a měla pocit, že uplynula celá věčnost od doby, co mne sem přivedly dvě gardistky, ale nikdo se tu zatím neobjevil, aby mi poskytl jakékoliv informace. Narazila jsem na dveře šatny a zůstala stát v úžasu. Byly tam snad všechny věci, co by si mohla přát holka v mém věku. A pozitivum? Žádná umělá inteligence, která by všechno dělala za vás. Procházela jsem se tou velkou záplavou nejrůznějších bot všech dámských značek, kostýmků, šatů, kabelek a doplňků. Bylo to naprosto neuvěřitelné a úplně vzadu v rohu se nacházely malé přihrádky normálního oblečení. Trička, džíny a další neformální věci, které mi udělaly mnohem větší radost, než cokoliv jiného.

Dveře hlasitě zavrzaly a já vyšla obezřetně ven. Sama královna mne poctila svou návštěvou.
"Vaše Veličenstvo." Pípla jsem roztřeseně.
"Caro, drahoušku. Je tolik věcí, co se musíš naučit..." Její falešný tón mě příšerně tahal za uši. Neodpověděla jsem, co taky bych měla říct?
"Začneme hned zítra. Ráno pro tebe pošlu některou ze svých dvorních dam a začneme výběrem tvých společnic, ano?" Znatelně sem přikývla a ona se znovu falešně usmála.
"Jsem tak ráda, že jsem vybrala zrovna tebe. Tvá matka je má drahá přítelkyně a byla tvou volbou naprosto...unesena." Tak to pochybuji. Ve světě bez citů nemůžete znát pojem jako je přátelství. Rozhodně ho nemůže znát tyranská královna.
"Dobře tedy, odpočiň si. Byl to náročný večer...ale...mohu pro tebe něco udělat? Chybí ti zde něco?"
Porozhlédla jsem se po pokoji.
"Jen snad ..nějaké knihy." Mému prohlášení se zasmála.
"Ale no tak, drahoušku. V dnešní době už knihy nepotřebuješ...pošlu ti sem datadisky, které si můžeš přehrát.." Zacvrlikala a pak pomalu odcházela pryč. U dveří se ještě otočila, usmála se a prohodila sarkasticky něco jako "Knihy...pche." Ano, ona to nedokáže pochopit. Budu si je zřejmě muset obstarat nějak sama.

Nemohla jsem usnout. Bylo to všechno tak cizí a chladné, že se mi z toho točila hlava. Vylezla jsem ven z postele a procházela se po pokoji v tenkém pyžamu ze sametu a županu. Co já tady mám dělat? Zblázním se tu nudou. Netrvalo to dlouho a rozhodla jsem se, že půjdu na špionáž paláce. Bylo hodně pozdě a tak jsem předpokládala, že na nic neobvyklého nenarazím. Co nejtišeji jsem otevřela dveře, ale všimla jsem si pohybů a hlasů na druhém konci chodby.
"Tak hněte sebou..." Řval ženský hlas. Vykoukla jsem, jak jen to bylo možné, aby mne nikdo neviděl a spozorovala zástup mužských vězňů a gardistek, které je někam odváděly. Nerozmýšlela jsem se dlouho a začala se plížit za nimi. Musím ho najít stůj co stůj.
Kráčeli dlouhými chodbami někam na druhou stranu paláce. Doufám, že najdu cestu zpět, jinak budu mít už první den pořádnou polízanici. Po nějaké době se chodby začaly zužovat a už nebyly tak honosné a já začala cítit zápachy z kuchyně. Plížila jsem se jako nějaký zločinec a doufala, že si mě nikdo nevšimne, ale jak se zdálo, v téhle části se nikdo moc zdržovat nechtěl. Setkat se s vězněm jinde než při oficiální události byl hrdelní zločin a já to dobře věděla, ale to mi stejně nezabránilo v mém úmyslu. Brzy se chodba začala stáčet po schodech dolů a vězni dělali hrozný hluk. Gardistky na ně občas něco sprostého zařvaly a ozývaly se i rány bičem.
A najednou jsme byli ve vězení. Polilo mne horko. Bylo tu nepočítatelné množství skleněných cel, které byly zřejmě na nějaký tajný kód. Každého vězně pak zavřely do jejich škatulky a pokračovaly dál a dál. Když byly v bezpečné vzdálenosti, trochu suveréněji jsem se pohybovala. V celách leželi na holých bílých podlahách zubožení muži. Někteří méně, jiní více. Většinou byli nazí a měli pře sebe hozenou tu nejohavnější a nejtenčí deku, jakou jste si uměli předtavit. Byla tu poměrně zima a mě to všechno přišlo najednou tak líto.
Jakto, že tak pokroková společnost dokáže být i tolik omezená ve své idealogii?

Všichni vězni měli společné to, že byli prototypem krásy. Měli buď hezké vlasy, obličeje nebo i těla. Bylo mi jich všech líto. Došla jsem na konec jedné řady a znovu mne polilo horko. Na zemi jedné z cel ležel Adam a nepřirozeně se třásl. Klesla jsem na kolena jako smyslů zbavená a obě ruce přisála na neprůstřelné sklo, které mě s ním dělilo.
"Adame.." Zašeptala jsem a cítila horké slzy na své tváři. Tohle se nemělo stát. Jak se to mohlo stát? Zvedl hlavu a všiml si mne, jak tam klečím v dosti ubohém stavu a pláču jako hysterka.
"Caro.." Řekl to napůl zděšeně a napůl odevzdaně. Připlazil se ke sklu a položil své ruce k těm mým. Dělila nás průhledná stěna a mě bylo mnohem hůř, než kdy dřív....
"Omlouvám se." Pípla jsem, protože nic jiného mne nenapadlo.
Chtěl mi odpovědět, ale pak se jeho pohled stočil někam za mě. Zvedla jsem hlavu a spatřila jednu z gardistek. Ani jsem si nevšimla, že by se blížila.
"Vaše Výsosti." Řekla to naprosto nekompromisním tónem. A sakra...
Poslala jsem Adamovi poslední pohled a snažila se mu v něm sdělit, co nejvíce ze své lásky a naděje. Pak jsem se hrdě postavila a čelila svým dalším problémům....



Piště názory, kritiku, whaever.
P.S. Pravděpodovně opravdu přejdu na blogspot, zvyklala mne Sis! :(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mousie Mousie | Web | 24. června 2014 v 13:46 | Reagovat

Ne neodcházej na blogspot! :(

PS: tuten příběh opravdu žeru, moc se mi líbí :) jen tak dál! :) a svět bez knih? .. pche!! NEVER! :D

2 Callia Callia | Web | 24. června 2014 v 21:42 | Reagovat

Úžasná kapitola. Opravdu se mi líbila a...  já ji dam knihy pche!  :D

3 Eliza Eliza | Web | 24. června 2014 v 22:11 | Reagovat

Nechoď na blogspot :(
A teď jsem dočetla všechno z téhle povídky, fakt mě to chytlo o.O Líbí se mi Cařina máma, že není prostě...No, vzhledem ke své pozici, že není tak upjatá a tak pohroužená do společnosti datadiskáčů :D Kdybych byla bez knih, nacpu datadisky královně do královské pusy a zdrahám to světa jednorožcůů xD
A těším se na Adama, ale i na celkový popis pozice mužů a nějaké situace, kde to bude vidět, snad se dočkám ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama