Nepřízeň osudu

17. května 2014 v 0:50 |  Jednorázovky
Rozhodla jsem se dát sem jednu starou jednorázovku. Na mém starém blogu sklidila poněkud úspěch, tak jsem zvědavá, co na ní řeknete tady ;)
Je to povídka stará dva a půl roku!! Mějte proto prosím slitování, co se chyb týče ;) Děkuju



Válka. Slovo, při kterém se vám vlasy ježí hrůzou. Ještě ani nevychladla vzpomínka na tu první a Evropa již byla uprostřed té druhé.
1933 nastoupil do funkce kancléře Německa nacisticky smýšlející, fanatický člověk, Adolf Hitler. Psal se rok 1939, když to všechno začalo. Čtrnáctého března 1939 podepsal náš prezident pod nátlakem Hitlera "smlouvu o ochraně Československa Německou republikou". Ostatní tomu říkali jinak. Okupace. Den na to vtrhla německá vojska přes Šumavu do naší republiky.

Pro mě a pro mojí rodinu začalo hotové peklo.
Tehdy mi bylo šestnáct let a poprvé jsem se zamilovala. Jmenoval se Tomáš. Byl syn židovského kupce z Prahy. I já jsem byla židovka. Můj otec byl vynikající houslista a moje matka byla lékařka. Neměla jsem sourozence. Nejdříve se rodičům nevedlo přivést mi bratřička a pak už to docela vzdali. Rodiče byli silní židé a byli laskaví. Nikdy neublížili ani mouše. Měli Toma moc rádi. Sice jsme si nedali ani pusu, ale nějak jsem tušila, že spolu chodíme. Byl u nás pořád.
Tom i já jsme dobře věděli, že nás brzo rozdělí. Věděli jsme, že už se možná nikdy neuvidíme a tak jsme se snažili spolu trávit co nejvíce volného času.


Začalo to, když byly plněný Norimberské zákony. Židé nesmějí chodit do školy. Židé nesmějí vlastnit kola. Židé nesmějí chodit na veřejná sportoviště. Židé nesmějí navštěvovat plovárnu. Židé mají vymezené dvě hodiny denně, kdy mohou jít nakoupit do obchodu a pokud tam přijde někdo nežidovského původu, má před námi automaticky přednost. Neměli jsme téměř nic. Mojí mamince byla zakázaná činnost lékařky a můj otec už nebyl slavný houslový virtuóz. Neměli jsme už žádné příjmy. Tak jsme hodně šetřili a někdy i prodávali největší cennosti. Z nejvzdělanější vrstvy československých obyvatel se stala štvaná zvěř. Hitlerovi jsme byli nepohodlní a vynil nás ze všech svých i německých nesnází. Židé mohli za všechno. Podle něj jsme byli nejnižší formou lidské existence a tak vůbec nezáleží na tom, zda budeme žít. Museli jsme začít nosit ty ponižující žluté hvězdy. A každý se od nás musel držet dál. Pokud mu byl milý život jeho i rodiny. Pokud přišli na to, že jste pomohli židům, bezmilosti vás zastřelili. Výstříleli celou vaší rodinu...


Některým z nás se povedlo utéci přes západní hranice, ještě než vypukla ta největší mela. Někteří, jako moje rodina, tohle štěstí neměli. Statečně jsem se svou matkou a otcem čelila každodenním utrpením, která teď zaplňovala celý náž život. Tom se svou rodinou se schovávali v nějakém opuštěném domě. Pomáhal jim jeden český úředník s manželkou. Věděli, že pokud to Němci zjistí, zastřelí je, ale to jim nijak nezabránilo pomoci. Všichi se v tomto obdoví temna a hrůz báli. Nebudu zapírat. I já jsem měla obrovský strach a myslím, že i moji rodiče se báli, ale nedávali nic znát. Pořád mi dávali naději, že všechno dobře dopadne. Byli silní. Na rozdíl od těch Tomových rodičů.
Pak jednoho dne tatínek něco velmi horlivě řešil s maminkou v zimní zahradě našeho velkého domu v Praze.
"Tohle nemůžeš myslet vážně!" vyčítala mu maminka a brečela. Šokovaně jsem na ní zírala. Nechápala jsem, o co se jedná a tatínek mne poslal pryč jakmile si mne všiml se slovy, že se NIC neděje. Dělo.
Tatínek se seznámil s jakýmsi angličanem, kterého k nám přivedl přesně týden po rozhovoru s maminkou.
"Ahoj." pozdravil mne česky s britským přízvukem.
"Ellen, tohle je Nicholas Winton." představil mi ho tatínek a maminka opět plakala, ale snažila se to předemnou maskovat.
"Hello Ellen."pozdravil již anglicky.
"Hello." pípla jsem nesměle. Tatínek i pan Winton se na mne oba usmáli.
Pak mne opět poslali pryč. Všichni tři byli zavřeni v tatínkově pracovně a něco horlivě řešili. Sem tam jsem slyšela maminky smutný pláč. Když mi to konečně vysvtětlili, byla jsem v šoku.
"Ellen. Ty jsi velká holka, tak ti řeknu narovinu o co se jedná. Pan Nicholas Winton se stará o bezpečný transport židovských dětí do Velké Británie, kde jsou skryty u nějaké rodiny. Dohodli jsme se, že odjedeš příštím vlakem." řekl tatínek a maminka plakala.
"Neber mi ji! Neber mi mé dítě."prosila ho, ale on byl neoblomný. Chtěl, abych jela. Já sama jsem jet nechtěla. Když mi to tatínek řekl, plakala jsem. Prosila jsem ho ať mohu zůstat s nimi. Žadonila jsem nakolenou ať mne neodlučuje od maminky. Ale on o tom nic nechtěl slyšet. Prý si přeje, aby jeho dcera přežila. Vysvětlil mi, že je to pro moje vlastní dobro a že až nebezpečí skončí, vrátím se k nim domů. Věřila jsem jim. Neměla jsem důvod myslet si, že by mi tatínek lhal. Ale nadruhou stranu ty maminky smutné oči...!


Pravdou však bylo, že po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha se poměry tisíckrát zhoršili. Atentátníci byli dopadeni měsíc po atentátu. Dva týdny po smrti Heydricha na svá zranění.
Všichni si byli jisti, že za to mohou občané Lidic. Tato obec byla také vypálena, srovnaná se zemí, všechny muže starší šestnácti let okamžitě zastřelili a ženy byly poslány do koncentračních táborů. Děti, které vypadaly jako árijci (modré oči, blond vlasy) byli posláni na převýchovu do německa. Ostatní děti byly otráveny v přepravních autech cyklonem B. Podle tatínka a maminky stejným plynem (na hmyz) hubili heftlingy v koncentračních táborech.
Takže mi nezbylo než čekání několik málo dnů, kdy jsem si balila všechny věci. Museli se nám také ozvat z Anglie, pokud o mne někdo bude stát. Maminka se modlila, aby mne někdo chtěl a abych přežila.
Na nádraží byla snad stovka lidí. Děti se svými rodiči bez žlutých hvězd a všichni chodili k jednomu z několika stolků, nahlásit se a vyzvednout si číslo. S maminkou jsme chodili ke všem stolkům, ale nikde neměli moje jméno. Bylo to zvláštní. Tatínek slíbil, že se na to pana Wintona zeptá a já mezitím v davu našla Toma, který stejně čekal na odjezd vlaku. Namísto mě, on měl své číslo na krku.
"Ellen." zvolal a objal mne. Slušně jsem podzravila jeho rodiče a usmívala se na něj. Pokud bude blízko mne Tom, nebude to tak zlé. Když tam alespoň s někým pojedu.
"I don´t understand it sir, but I promise she will go with the next train." říkal něco mému tatínkovi pan Winton. Došel ke mně a k Tomovi. Vysvětlit nám oběma, že se musela stát obrovská chyba a já nejsem na žádném ze seznamů. Tudíž s Tomem nepojedu. Ale prý pojedu hned příštím vlakem.
Nechtěla jsem být bez Toma a on očividně nechtěl být beze mě, protože prohlásil, pokud nejedu já, on také ne. Ale jeho rodiče ho násilím do vlaku nastrkali a to tak, že jsme se ani nestačili rozloučit.
Brečela jsem celou cestu domů a maminka taky. Ikdyž nechtěla, abych odjela dobře věděla, že ten vlak je moje jediná záchrana. Věděla, že jinak skončím v koncentračním táboře, nebo mě rovnou zastřelí.
Doma jsem si vklidu opět všechno vybalila a den za dnem čekala na další vlak.
Další vlak už ale nikdy nejel.


Po pár měsících života plného strachu, kdy nám do domu vtrhne Gestapo a zatknou nás, přišel náš učitel němčiny ze školy. Byl původem němec a teď se z něj stal veliký úředník a pán. Zabavili (árizovali) nám veškerý majetek. Bylo mi nanejvýš jasné, že transport do Terezínského ghetta byl jen otázkou dnů. Ty poslední dny jsme se s rodiči snažili strávit co nejlépe. Vesele. Vzpomínali jsme na staré časy. Seděli jsme společně u krbu a prohlíželi si stará fotoalba.
Na jaře 1943 k nám vtrhlo Gestapo a zatkli nás. Mne s matkou okamžitě narvali do jednoho odporného auta a tatínka odvezli někam úplně jinam. Věděla jsem dobře kam. Na nejbližší střelnici.
V Terezíně jsme se setkaly se spoustou českých židů. Většinou to byly také rodiny se staršími dětmi. Některé z nich moje matka znala, protože byli také z Prahy. Já mezi strápenými dívkami poznala svou bývalou spolužačku Annu. Byla bledá a vyhublá. Její matka pro ni neměla nic k jídlu ani k pití. Podle toho, co mi řekly už spolu v Terezíně čekaly přes dva týdny.


To čekání na přestupní stanici bylo otřesné. Hygienické podmínky téměř žádné a spousta lidí na tak malém prostoru. Cítili jsme se jako sardinky. Ve městě pro pět tisíc lidí, do kterého bylo napěchováno šedesát tisích s nedostatkem vody, zásob a lékařské péče. Někteří byli velmi nemocní, jiní hladoví. Chtěla jsem jim dát nějaké jídlo z naší malé zásoby, ale maminka mi řekla, že stejně všechny nenakrmím a že bych měla myslet na sebe. Nikdo neví, za jak dlouho pojedeme. Co jsem si odsud odnesla byla zkušenost, že ikdyž je takhle mizerně, stále si lidé mohou pomáhat. I tady se našli ti, co s ostatními nechtěli mít nic společného, ale také tu bylo dost těch, co ostatním pomáhali. I v takové hrozné situaci na sebe lidé byli hodní. Nebyli jsme takoví, za jaké nás měli Němci. Byli jsme vzdělaní, civilizovaní a měli jsme srdce na správném místě.

Zjišťvala jsem, že jsou tu svezeni židé téměř z celé Evropy. A největší myslitelé. Mezi našimi řadami byli nositelé Nobelovy ceny za chemii i fyziku a pořádali přednášky. Maminka však nechtěla, abych na ně chodila.
Terezínské ghetto mi ale ukázalo i sílu nové lásky. Potkala jsem chlapce. Jmenoval se Natan. Připomínal mi Toma a já alespoň měla pocit, že jsem ho neztratila. Mluvil česky a hned jsme si padli do oka. Bylo mu okolo devatenácti a nesustále se na mě usmíval. Konečně jsem našla i něco příjemného a rozptylujícího. Zjistila jsem, že má zálibu ve čtení, stejně jako já. Půjčoval mi své knihy, které si stihl sbalit. Vyprávěl mi o svém psu, kterého pustili, než aby padl do rukou Němců. Povídali jsme si hodiny a hodiny. O mě. O něm. Jen nikdy jsme nezmínili válku, ani to co bude po Terezíně. Nechtěli jsme na to myslet. Věděli jsme, že nedopadneme dobře, ale nalhávali jsme si, že třeba už nás konečně spojenci osvobodí. Byl nejvyšší čas.
Od Natana jsem dostala první pusu.


Výzvu k transportu jsem s maminkou dostala dva půl roku po příjezdu do Terezínské pevnosti. Natan byl také transportován. Vezli nás v odporných velkých náklaďácích rozdělených do kójí dva metry čtvereční a tam jsme museli celou cestu sedět na dřevěné lavici a ani se nehnout. Jinak vás zastřelili. Nevím, jak dlouho jsme jeli. Snažila jsem se nemyslet na to, že mne bolí celá sedací část těla, že mám hlad a žízeň a že si nemůžu ani odskočit na toaletu. Naději ve mně vzbouzel pouze fakt, že pár metrů ode mne je moje matka a v nějakém dalším náklaďáku je Natan.
Po výstupu ven na nás čekal ten nejhorší tábor. Osvětim. Najednou mi bylo jasné, že tohle PEKLO nepřežiji. Nejprve nás čekala prohlídka u doktora Mengeleho. Ten měl takovou moc, že ukázal v pravo nebo v levo. Vpravo- práce v levo- zaplynovat. Já i maminka jsme měli dost štěstí, protože jsme obě mluvily plynně německy. Poslal nás mezi živé. Alespoň ještě na nějaký čas.


S maminkou jsme dostali úbory heftlingů které před námi nosila snad už stovka jiných lidí a oni to ani nevyprali, odevzdali všechny své věci a byli jsme poslány do jednoho z lágrů. Nešlo si nevšimnout všude volně ležících mrtvých těl, čekajících na spálení v márnici, která téměř nestíhala. A pak tu byla ta budova, kam jste si chodili pro smrt. Plyn.
Od žen v lágru jsem se dozvěděla, že tam malé děti lákají na vodu a na jídlo. Samozřejmě pak ochotně šli na svou smrt. Setkala jsem se tu s polkami, češkami, maďarkami a dalšími možnými národy. Muži byli za plotem elektrického napětí, které by vás jediným dotekem spálilo na popel. Na některých částech byly ještě zbytky těl. Takhle dávali heftlingové najevo Němcům, že nás nevlastní a že naše životy neovládají. Dávali tak najevo, že ikdyž se ty svině můžou snažit sebevíc, naši víru, lásku a naději nezlomí. Ukazovali jim, že identitu některým vzít nemohou.
Připománali jim, že pánem svého těla je pouze ten, kdo to tělo ovládá. Ne ten, kdo si to myslí.


Jasně si vzpomínám na jeden den v prosinci. Vyhnali nás na plac, kde jsme se všechny ženy schromáždily a musely se vysvléct do naha. Některé z nás menstruovaly a krev stékala po nahých tělech do hlíny. Byly mrazy a my se klepali jako osiky. Přála jsem si ať už je konec dne, ale čas neplynul rychle. Všechny jsme musely mít sklopený zrak a pokud na nás nějaký dozorce promluvil, museli jsme odpovědět číslem. Z lidé se v Osvětimi stávala čísla. Zapomněli jste své jméno. Svou identitu. Teď jste byli nic. Jen číslo. Stát tam nahá před třemi mladými SSáky ve věku okolo dvaceti let pro mne bylo to nejhorší ponížení. V těchle chvílích mezi námi zanikala i naděje, že přiletí angličani, američani nebo rusové a osvobodí nás.
Když nás konečně propustili většina z nás se ani nešla umýt.
Já ani maminka jsme o to nestáli. Doposud jsem mohla být s ní. Žádná z nás si nebyla jista, jestli ve sprchách poteče voda a nebo plyn. To nemohl vědět nikdo. Tak jsme se nemyli. Myli jsme se, jen když jsme opravdu museli. A přiznám se, že jsem se třásla strachem, co ze sprchy poteče.
Němci byly krvelačné bestie, kteří vyžadovali, abychom jim děkovali za to, že nás milostivě zaplynují. Že nás konečně zbavili našich mizerných a bezcených životů. Natana jsem za plotem zahlédla pouze jednou nebo dvakrát. Většinou, když ho nějaký SSák mlátil k smrti.
Byl až moc volnomyšlenkářský a revolučně smýšlející člověk.
Neznal pokoru.
A dobře jsem věděla, že on se nikdy před Němci pokorně neskloní.


Celý dny jsme čekali, kdy nás půjdou zaplynovat. Denně plynovali deset tisíc lidí. Za noc to byl stejný počet.
Na začátku roku 1945 maminka onemocněla tuberkulózou. Hodně jsem se bála, aby ji nezaplynovali, že šíří nemoc. Němci se báli nemocí a jejich šíření. Tak jsem jí pomáhala co nejvíce její onemocnění maskovat. Dva týdny na to, zemřela. Byla jsem tady sama. V Osvětimi. V pekle na zemi a čekala jsem na to, až mne zaplynují. Už jsem ani nedoufala, ani nevěřila, že by mě mohlo něco zachránit. Nikdo tady tomu nevěřil. Jen jsme odhadovali jak dlouho ještě může válka trvat. K nám se nic nedostalo. Nikdo nic nevěděl. Němci ty vám neustále tvrdili, že Hitler vítězí a že za chvíli padne Anglie. Anglie nesměla padnout. Byla to poslední záchrana před konečnou mocí Německa. Spolu se SSSR.


27.1.1945 pro mne byl den jako každý jiný. Nebo alespoň ze začátku. Vyhnali nás jako každé ráno. Ale poznali jsme, že se něco děje. Najednou nám poručili ať si okamžitě sbalíme a že nás čeká transport. Bylo to nařízený z vyšších pozic. Několik málo hodin jsme měli na sbalení. Němci začali zametat stopy. Začali spalovat zbytky těl a pálili všechny důlazy proti svým špatnostem.
Mezi některými ženami se šuškalo, že byl Hitler poražen a že je konec války. Nechtěla jsem se radovat předčasně.
Muži se také shromažďovali. Zahlédla jsem místo, kde stával Natan.
Nebyl tam. Nalhávala jsem si, že jen stojí někde jinde, ale dobře jsem věděla, že to není pravda.
Než nás stačili poslat na "pochod smrti", jak to nazvaly starší ženy, vtrhla do Osvětimi Sovětská armáda.
Tan den, byl nejšťastnějším v mém životě.
Znamenal to konec mého utrpení.
Znamenalo to návrat domů.


Pokud se Vám povídka líbila, určitě komentujte, budu jen ráda!! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aeven Aeven | E-mail | Web | 17. května 2014 v 11:03 | Reagovat

:OO jednorázovku s tímto tématem jsem ještě nikdy nečetla, ačkoliv je to tak steré jak říkáš, nebyl problém se začíst.
Je to smutné, válka byla celkově zlé období pro lidstvo:(:)
Ale nakonec to pro hlavní Ellen nedopadlo zase tak zle, alespoň žila:)

2 Aeven Aeven | E-mail | Web | 17. května 2014 v 11:03 | Reagovat

[1]: jo a design ti udělám, akorát až na to budu mít čas, protože před tebou mám ještě jednu objednávku:) :D

3 Mayline Mayline | Web | 17. května 2014 v 13:00 | Reagovat

[2]: Děkuju! :) Snažila jsem se to podat co nejlépe a snad i autenticky :)

Co se designu týče, děkuji! :) nijak extrémně na něj nespěchám :))

4 Snapeova Snapeova | Web | 17. května 2014 v 16:18 | Reagovat

Teda, já ani nevím co říct. Povídky a příběhy na toto téma mě zajímají a ta tvá je napsan fakt pěkně a je vidět, že se i vyznáš a jen tak netlacháš. Opravdu pěkné dílo ;)

5 Mousie Mousie | Web | 17. května 2014 v 21:55 | Reagovat

slibuju že další bude delší! :D

6 Kikča Kikča | E-mail | Web | 18. května 2014 v 15:37 | Reagovat

Tak nějak nevím, co říct. Vážně se ti to moc povedlo :O A kdyby bylo pokračování byla bych moc ráda!
Sakra nato žes to spala před cca. dvěmi lety se ti to fakt moc povedlo, není divu že sklidil úspěch!

7 Eliza Eliza | Web | 18. května 2014 v 19:45 | Reagovat

Už jsem četla povídky i knihy s tématikou druhé světové války. Kniha byla o Litvě, povídky převážně o Německu, měla jsem co provnávat :D
Není ani poznat, že je povídka z tvé starší tvorby. Mě připadala více než dobrá (samozřejmě, že současné vyjadřování je o něco lepší, ale...Snad mě chápeš :D).
Řekla bych žes to vzala celkem letem světem :D Řekla bych, že rozpracovat povídku na víc kapitol by bylo příjemnější, některé pasáže by mě opravdu zajímaly více popsané, ale jako jednorázovka, která má mít spíš takový ráz krutosti války a Hitlera, se ti to povedlo na jedničku :)
Zvážila bych přepracování na kapitolovku, vážně ;)

8 Mousie Mousie | Web | 19. května 2014 v 13:37 | Reagovat

Jinak příběh je velmi pěkný! :) I když je starší .. :)

9 Calla Calla | Web | 19. května 2014 v 17:07 | Reagovat

Mě to náhodou připadalo naprosto skvělé. Válka... Já bych asi o válce nebyla nic schopná napsat, už jenom pro to, že..já nevím. Je to strašné období a já bych jej zřejmě neuměla tak přiblížit. Ale ty jsi to napsala skvěle, i když už je to jedno ze tvých starších děl. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama