Camelot - Poslední dědic | 1. kapitola - 1/4

13. května 2014 v 23:29 |  Camelot
Furt tak nějak váhám, jestli sem tuhle povídku dávat, protože bych si strašně moc přála, aby jednou vyšla knižně....No, zřejmě se rozhodnu ji sem nakonec nedávat, tak to berte, jako možnou ukázku mého psaní :)



Vždycky jsem si myslela, že jsem docela normální holka s normální rodinou, normálními kamarády. A pak Vám jediná věta naprosto změní život. Jeden jediný rozhovor s rodiči. Vlastně to tak docela nejsou moji rodiče, ne biologičtí. Shia a Peter Parkerovi mne adoptovali jako kojence a mé kořeny očividně patří kamsi do deštivé Anglie.
Šla jsem zrovna z odpoledního tréninku roztleskávaček. S Gretou a Siobhan jsme nacvičovaly nový pokřik pro Californské malibu tygry, jak se jmenoval fotbalový tým naší školy. Naši seděli v obýváku a tvářili se velmi vážně. Začínala jsem mít strach, jestli jsem něco neprovedla, ikdyž jsem věděla, že ne.
"Skyler, drahoušku..musíme si promluvit." Řekla máma a v rukou držela velkou složku nějakých starých dokumentů. Proslov začali tím, jak jsou šťastní, že mě mají, že jsem se stala sluncem jejich života a tak podobně. Najednou vybalili, že vlastně nejsou mými pravými rodiči, ale že mě adoptovali, protože sami mít děti nemohou. Jako by to nebyl už tak dost veliký šok, pokračovali dál.
"Tvoje pravá babička..jmenuje se Georgiana Dashwoodová," Proboha, kdo se v tomhle století ještě může jmenovat Georgiana Dashwoodová?
" žije stále v Anglii. A bohužel u soudu bylo rozhodnuto, že se k ní do plnoletosti musíš nastěhovat." Nebyla jsem schopná slova. Rodiče, vlastně Shia a Peter, na mě zkoumavě zírali až se projevím. Možná čekali, že budu křičet, brečet, vyvádět a přehazovat jim, že tohle je opravdu špatný vtip a apríl už dávno byl, ale já nedělala nic. Jen jsem tam seděla v jednom z křesel, tupě zírala před sebe a v hlavě mi běhala jedna myšlenka přes druhou, ani jsem nevěděla jak.
"Sky?" Zkusila to Shia po chvilce. Zatřepala jsem hlavou a pak se na ně podívala. Chtělo se mi brečet. Milovala jsem Californii, milovala jsem své (adoptivní) rodiče, své kamarády, školu, přítele…všechno a oni to teď chvilkou rozbili na milion střípků neštěstí.
"Sky, drahoušku, já vím, že je to pro tebe těžké. Pro nás je to stejně těžké, ale nedá se s tím nic dělat. Dva roky to tam vydržíš a pak se můžeš vrátit sem, nebo nemusíš. To už je na tobě." Řekl Peter a mě konečně začaly z očí téct slzy. Mám jet do Anglie? Mám opustit Bryce, Gretu, Siobhan..svůj skvělý život? Mám opustit to, že za měsíc máme maturitní ples a já jsem nominovaná na královnu? Vždyť v Anglii prší 300dní v roce, Angličané jsou naprostí suchaři, kteří netuší, co je zábava, mají divná slova, milují nějakou opékanou rybu s hranolkami, kterým říkají také naprosto jinak, řídit auto tam můžete až od osmnácti a kopané říkají fotbal. A to nemluvím o tom, že jezdí po levé straně silnice!! Do takhle nenormální země se přece nemohu nastěhovat! Rozhodně ne na dva roky! Jenže jsem nemohla dělat nic proti tomu. Chodila jsem po domě jako tělo bez duše a Shia s Peterem organizovali věci na můj velký odjezd. Jako by nestačilo, že to má být už za týden! Bryce byl zdrcený stejně jako já. Vždyť je to teprve malá chvilka, co jsme se po roce a půl dali konečně dohromady a já se tak mohla pyšnit nejhezčím klukem na škole. Navíc jsem za několik týdnů měla oslavit své sedmnácté narozeniny. Chystala se obrovská party v MTV stylu "supersladkých šestnáctin" a nakonec bude zrušena. Nebo si jí přivlastní Greta, která má narozeniny hned pár dní pro mě. Určitě by se mým rodičům (ani nevím, proč jim tak pořád říkám) nevyplatilo, kdyby celou tu parádu, kterou mi chystali jen tak zrušili a věci vyhodili. Ach nee…proč já? Greta se Siobhan se mne snažily přivádět na jiné myšlenky. Chodily jsme mnohem víc na nákupy, do Starbucks a nebo na party. Když jsem tu měla být už jen týden, musel jsem si ho užít se vším všudy. Divoké večírky, na kterých jsem se opíjela téměř do němoty, ale nezahnaly mou bolest. Nezahnaly mé noční můry a bohužel ani neoddálily den mého odjezdu. Přála jsem si zmizet. Prostě se vypařit, abych nikam nemusela, jenže oni by mne stejně našli. Ikdybych se schovala na Maledivy. A tak se stalo, že jsem najednou seděla se všemi svými věcmi v letadle do Anglie. Bylo mi z toho opravdu špatně. Nejen proto, že vážně nesnáším letadla, ale i proto, že jsem se děsila toho, co přijde. Co když je ta Georgiana nějaká stará čarodějnice, co mi bude dělat ze života peklo? A proč si na mě vlastně vzpomněla až teď? Měla na to téměř sedmnáct let a ani jednou jsem o ní neslyšela. Taky tam budu muset pokračovat ve škole a to mne děsilo mnohem víc. V Malibu jsem platila za téměř za královnu školy (pokud se nepočítala ta příšerná hnědovlasá Stacey Masonová) a tady je moje pozice neurčitá. Pochybuji, že se ze mě v Anglii stane královna ročníku nebo plesu. Už tam určitě mají svoje favoritky, navíc Angličanky jsou prý ošklivé, ale pokud mám Anglické předky, neznamená to, že jsem taky Angličanka? A neznamená to, že jsem ošklivá a sucharská? Zachvátila mne panika. Nebyla jsem schopná racionálně uvažovat a moje mozkové závity se začaly zavařovat. Raději jsem si strčila do uší sluchátka od svého iPodu a doufala, že mne Paramore přivedou na jiné myšlenky. Nechtěla jsem teď poslouchat Queeny, Beatles nebo Muse, protože to byly všechno Anglické kapely a mě by bylo ještě hůř než doteď.
Přistání bylo přesně takové, jaké jsem ho čekala. Přišlo moc brzo. Pořád jsem tak nějak doufala, že když v letadle zavřu oči a pak je otevřu, budu zase doma v LA, ve své posteli a budu se tomu smát jako hloupému snu. Když jsem vystoupila z letadla, pršelo. Jak nečekané. Neměla jsem s sebou ani deštník, takže než jsem došla do letištní haly, byla jsem zmoklá jako slepice. Hledala jsem v přeplněné hale nějakou osobu, co by držela mé jméno napsané na hloupé cedulce a kupodivu to nebylo tak těžké najít. Kousek ode mne stál muž v kvádru s cedulí Skyler Parkerová. Ne příliš nadšená jsem se mu vydala vstříc.
" Slečna Parkerová?" Řekl s příšerným anglickým přízvukem. Bože, to tady všichni budou mluvit tak přihlouple? Neznatelně jsem kývla. Popadl má zavazadla a beze slova zamířil z haly ven. Pořád pršelo, ale to mi bylo jedno. Víc promočená už stejně být nemůžu. Zamířil k černému autu, jehož značku jsem nikdy dřív neviděla, naložil má zavazadla do kufru a pak mi podržel zadní dveře, abych nastoupila. Zvláštní chlap. Buď je moje babička nelidsky bohatá, že si může dovolit vlastního řidiče, nebo někoho požádala, aby si na nj zahrál a udělal tak dojem? Pak nasedl do auta i on. Teprve teď jsem si všimla, že ke spolujezdci. O, moje chyba. V Anglii jsou volanty na druhé straně, protože tihle lidé jezdí na levé straně. Musela jsem se nad tím pousmát. Zvláštní země.
" Paní Georgiana vás už očekává ve svém domě. Budeme tam během patnácti minut." Oznámil mi stroze a věnoval se řízení. Cestou jsem si z okna prohlížela město. Nebylo tak hrozné, jak jsem čekala, ale oproti LA tak nějak zvláštní. Historické, ano. To je to slovo. Samozřejmě, tohle je Evropa. Tyhle města tady stojí daleko delší dobu než ty v Americe. Co si pamatuji ze školy, většina evrpopských měst má historické centrum, kolem kterého dále vystavovali další čtvrtě. Jak říkám, zvláštní lidé tihle evropani. Nasadila jsem si do uší sluchátka a pustila nějakou hudbu. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, že muž za volantem hýbe rty. Asi něco říkal, ale mě to bylo jedno. Neslyšela jsem ho a ani jsem ho poslouchat nechtěla. Co jsem komu udělala, že mě čeká takovýhle trest?

Zastavili jsme. Dům byl působivý, to jsem musela přiznat. Starý viktoriánský styl, jo něco mi v té hlavě ze školy opravdu uvízlo. Na verandě nebo jak se tomu říká, stála starší žena v modrém kostýmku a hnědé vlasy (zřejmě obarvené) měla svázané do elegantního účesu. Když jsem si ji tak prohlížela napadlo mne, kolik jí může být let. Matika mi sice vždycky dělala problémy, ale nebylo těžké pochopit, že na babičku teenagera je nějak moc mladá. Asi dobrá plastika. Nejistým krokem jsem vystoupila z auta a pomalu kráčela k domu. Muž v kvádru vzal mé věci a odnášel je do domu.
"Vítám tě v Anglii." Řekla poněkud suše. Čekala bych větší nadšení u shledání se svou rodinou po téměř sedmnácti letech, ale budiž. Netvářila se nadšeně a upřímně, já také ne. Přišlo mi to jako formální pozdravení s královnou, což byla celkem vtipná představa.
" Jsem Georgiana Mary Anne Catherina Bennetová Dashwoodová, ale používám jen Georgiana Dashwoodová, jsem tvá babička, ale říkej mi Gaorgiano." Další sucharský výkon. Přišlo mi, jako by si ho týdny nacvičila jako proslov a teď ho jen přeříkávala. Zvláštní.
"Dobrý den." Řekla jsem slušně. Co jí mám asi tak říct? Ahoj Georgiano, jsem strašně šťastná, že jsem tě našla a žes mě vytrhla z mého světa a nechala mne dovézt sem. Pff…to teda určitě.
"Ještě jednou tě tu vítám Anne."
"Jmenuji se Skyler." Řekla jsem poněkud stroze. Zatvářila se, jako by snědla hodně kyselou okurku a pak promluvila klidným hlasem: "Jmenuješ se Anne Marie Caroline Dashwoodová, máš to v rodném listě. A tohle jméno tady budeš používat."
"Nezlobte se na mě, ale v adopčním listě mám Skyler Parkerová a tohle jméno budu používat, protože jsem na něj zvyklá šestnáct let. Pokud mi chcete říkat jinak můžete, ale nezaručuji, že na to budu slyšet a reagovat." Dobře, uznávám, byla jsem na ní trochu hnusná a drzá, ale Georgiana to ignorovala, otočila se na podpatku a zamířila do domu. Postupně mne provedla celým přízemím. Velká hala, obývák s obrovskou knihovnou až ke stropu místo jedné stěny, toaleta, koupelna a kuchyně propojená s velkou jídelnou.
"Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." No dobře, stejně jsem se těšila, až se zavřu do své bubliny a budu moct všechno a všechny ignorovat.
" Tohle je tvůj pokoj.." Řekla, když jsme došli asi do půlky chodby v patře. Pak ukázala svůj pokoj, který byl hned u schodiště stejně jako druhá koupelna a toaleta.
"Používej prosím toaletu a koupelnu tady nahoře. Já budu používat tu ve spodním patře." Takže budeme mít i oddělené koupelny? Super.
"A co je ten pokoj až támhle na konci chodby?" Zeptala jsem se.
"To byl pokoj tvé matky. Nechoď tam. Je zamčený a přístup do něj máš přísně zakázán, je to jasné?" Pokrčila jsem rameny, jako, že je mi to jedno. Bylo mi to jedno. Nestojím o to poznávat svou matku, která je buhví kde a opustila mne buhví proč.
Zalezla jsem do svého nového pokoje. Nebyl tak hrozný, jak jsem očekávala. Poměrně velká bílá postel, bílý psací stůl, bílá skříň, bílé regály a bílý krb. Vlastně tu bylo všechno lazené do běla až na tapety na zdech, ty byly stříbrno bílé s nějakým vintage vzorem. Líbilo se mi to. Nebyl to sice úplně můj styl, protože můj starý pokoj byl spíš polepený fotkami, vzpomínkami a byl pořádně neuklizený a pubertální, ale tenhle elegantní pokojík mne docela potěšil.
"Zabydli se. Můžeš si s tím pokojem udělat, co jen uznáš za vnodné. Já tě teď nechám osamotě. Večeře bude v šest. Přesně." Oznámila Georgiana a odešla pryč. Cítila jsem se nějak volněji, když jsem jí neměla za zády. Sedla jsem si na postel a zírala na své nevybalené kufry. Skříň byla docela dost velká, ale vybalovat se mi nechtělo, znamenalo by to totiž, že jsem se smířila s faktem, že jsem tady. A to jsem se nesmířila.
Otevřela jsem ze zvědavosti skříň a polilo mne horsko. Na ramínku vysela školní uniforma. To jako vážně? Mám nosit tyhle hloupé hadry? Jak mám vyjádřit své já, svojí osobnost, když musím nosit tohle? Cítila jsem se osaměle. Chtěla jsem zavolat Siobhan, Gretě, Bryceovi nebo dokonce i mým rodičům, že je mi smutno a ať si pro mě přijedou.

Napište mi svůj názor! :)
Četli byste to jako knihu? :) Beru i slušně napsanou kritiku!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 14. května 2014 v 9:10 | Reagovat

Námet je pomerne zaujímavý, dosť by ma zaujímalo ako to bude pokračovať :-) Ak by som mohla poradiť, tak ten jeden naozaj dlhý odsek si skús trochu rozložiť na menšie.
Ten, čo začína: "Sky, drahoušku... Bude to tak prehľadnejšie :-)

2 Eamane Eamane | Web | 14. května 2014 v 17:26 | Reagovat

[1]: Trochu souhlasím s radou Casion, když je povídka rozdělena na úseky, tak se celkově lépe čte. Ale to je jen drobná vada na kráse.
Já jsem četla prolog, bylo to k této povídce? Jestli ne tak je to trapas :D ... Ale určitě ji dále zveřejňuj, já sice povídka moc nečtu, ale tuto tematiku mám odjakživa ráda :) ..

3 Eliza Eliza | Web | 14. května 2014 v 17:49 | Reagovat

Peter Parker :D Kruci, Spiderman :D To o Anglii mi trochu připomíná film Divoška.
Ale kapitola se mi moc líbila, celá povídka mě chytla a těším se na další díl! :) Navíc se mi líbí, že si hlavní hrdinka nenechala, s prominutím, s tím jménem srát na hlavu :D Je to Sky a bude to Sky. Tak :D

4 Eliza Eliza | Web | 14. května 2014 v 17:56 | Reagovat

[3]: A jenom...Já na tom nechci nějak bazírovat, ale zapsala by sis mě do seznamu SBček? :)

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. května 2014 v 18:50 | Reagovat

Je to hezká kapitola. Čte se dobře a odstavce ubíhají sami od sebe. Občas je máš moc dlouhý, takže bych je třeba rozdělila na dva, aby se to líp četlo, ale jinak nemám co vytknout.
Chudák holka. Já bych si teda nepřála se v jednom dni dozvědět, že jsme adoptovaná a k tomu že se musím přestěhovat. I když mě osobně by to do anglie nevadilo :D A už se těším na další kapitolu! :-)

6 Milenne Milenne | Web | 15. května 2014 v 11:48 | Reagovat

Páni, píšeš vážně hezky, navíc máš svůj osobitý styl, to je dobře!
Být kniha vydaná, rozhodně bych jí zkusila, protože vypadá celkem obstojně. Tažke přeju hodně štěstí, snad se vydaří! :)

7 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 15. května 2014 v 15:54 | Reagovat

Je to dobře napsaný :) Jako knihu bych si to asi přečetla:))
Jinak, jak už zmínila Eliza - Peter Parker :DD A taky mi to připomíná ten film Divoška. ;)
A taky jak bylo zmíněno, asi by bylo lepší kdyby některé odstavce byly kratší, jak už taky bylo řečeno @ ještě lepší by bylo, kdyby to bylo zarovnané do bloku, líp se to pak čte ;)

8 Mayline Mayline | Web | 15. května 2014 v 20:06 | Reagovat

Jáááj všem vám děkuji za komentář! :)

[1]: Ano, pokusím se..:) Udělala jsem to takhle, protože tak to mám ve Wordu jako,. když píšu celkovou knížku..:)

[2]: Možný je to, že jsi četla prolog :D :)

[3]: Divoška? :D To mě vůbec nenapadlo...:D Děkuju a do SB si tě zapíšu, jen jsem v tom měla teď maglajz ;)

[5]: Moc děkuju! :) Strašně si toho vážím!

[6]: Jáj děkuju! :) Tak snad jednou, možná ;)

[7]: Příště to tak udělám, děkuji za připomínku :) A to s Peterem Parkerem mi ani nedošlo, jen jsem přemýšlela a první jméno, co mě napadlo :D :)

9 Scrat Scrat | E-mail | Web | 2. června 2014 v 8:46 | Reagovat

Líbí se mi jak píšeš, možná bych to víc rozdělovala do odstavců, ale jinak super! ;-)

10 Anika Rodriguez Anika Rodriguez | Web | 10. června 2014 v 16:28 | Reagovat

Nádherná budoucí kniha myslím, že bych si ji i přečetla....Povedlo se ti to. :))

Ps.: Kde si přišla na Camelot? Už jsem ten název voděla vícekrát a problém je v tom, že se tak jmenuji i moje město v "Preferido"..... tak se bojím, že je to nějaké město v knize či filmu  a já ho omylem kopíruji... :DDD

Neber to tak, že  říkám, že kopíruješ. Jen chci vědět  jestli to je z jiné knihy(filmu) nebo souhra náhod....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama