ORION - Chapter One 1/3

18. dubna 2014 v 23:22 |  Orion
Vracím se po dlouhé době, protože mi upřímně strašně chybělo psaní! Strašně mi chybělo psát....a hlavně, chybělo mi, aby to někdo četl, takže pevně doufám, že časem opět získám čtenáře! :) Byla bych moc potěšená


Lidský svět vypadal z nebe jinak. Byl veselejší, vřelejší a takový lepší. Tady dole jste snadno poznali, že vše není takové, jak se na první pohled zdá. Už jsem na Zemi několik týdnů a během té doby jsem si uvědomila, že mezi hvězdami mne zaslepila láska, ale neviděla jsem tu bolest. Ty zločiny a všechno okolo. Nemůžu ani popsat, jak skličující jsou lidské pocity. Prvních pár dní, kdy jsem začala mít city jako opravdový člověk jsem ležela schoulená na podlaze. Poznala jsem, co je to strach, hlad, žízeň i potřeba vyprazdňování (ta se mi líbila ze všeho nejméně).
Ikdyž je pravda, že Jesse je opravdu tím nejmilejším a nejhezčím stvořením, co jsem kdy viděla. Užívala jsem si přítomnost slunce, zpěv ptáků a všechny ty okolní zvuky, chutě a vůně. Byla jsem smrtelnice. Alespoň na nějaká čas. Tam nahoře bylo věčné ticho, pokud neprosvištěla kometa, meteor a nebo nějaká raketa. Tady to bylo úplně jiné. Přesto i tak jsem cítila nepříjemnou osamnělost. Hvězdy a měsíc byli moje rodina. A já k nim patřila, ikdyž jsem si to nechtěla přiznat. Byla jsem samotná jak ten kůl v plotě.
Brouzdala jsem po městě, hledala odpovědi na všechny otázky, které mne tížili na Nebi a pořád vymýšlela nové a nové plány, jak pomoci Jessemu. Nebylo to lehké, protože nejdříve bych se s ním musela seznámit. Bydlela jsem v bytě 1+1, který mi Měsíc nějakým zázrakem dal k dispozici. Nevím, jak se mu to podařilo, ale u něj zřejme nebylo nic nemožné. Ani to, aby mne zapsal do školy jako studentku a vymyslel mi falešné rodiče.
Orion? Slyšíš mě? V hlavě mi zněl Proximin hlas. Alespoň někdo na mě nezanevřel.
Proximo! Jsem tak ráda, že tě slyším! Jak se máš?
Musím s tebou mluvit. Čekej dnes o půlnoci ve svém bytě. Musím jít, Měsíc se po mě shání.
A to bylo všechno. Avšak tím, že se semnou chce setkat a chce si promluvit mi zvedlo náladu na dvě stě procent. Cestou k bytu jsem bloumala a přemýšlela, jak se skamarádím s Jessem. Byl to nehelký úkol.
STrašně jsem se na Proximu těšila, že jsem ani netušila, co mám do půlnoci dělat. Co dělají smrtelníci, když nemají co dělat? Tady bylo tolik volného času, na který jsem nebyla zvyklá. Nechápejte to špatně, bylo to super. Nahoře jsem musela věčně sledovat dění dole a nemohla jsem nic. Jen jednou za čas si přišel Měsíc "pokecat" o tom, čeho jsme si dole všimli. Pravda, já jsem to porušovala každým coulem. Každá hvězda zřejmě nemůže být ideální. Slyšela jsem, že smrtelníci věří na něco jako na anděly strážné. To byla fáma. Každý smrtelník měl svou strážnou Hvězdu, nebo pokud chcete Hvězdu štěstí a záleželo jen na jeho duši, skutcích a projevu, jestli Hvězda plnila svou úlohu nebo ne. Samozřejmě, že existují Hvězdy, které chrání ty zlé. Říká se jim zbloudilé Hvězdy. Ty bohužel nespadají pod kompetenci Měsíce a můžou si dělat téměř co se jim zlíbí. Ano, můj svět byl pěkně nefér. Ale s tím jsem já nic dělat nemohla.
Konečně odbyla půlnoc a já netrpělivě čekala, kdy se Proxima zjeví. A opravdu. Na nebi se jedna hvězda zatřpytila víe než Večernice (asi bude zase naštvaná, parádnice jedna) a úzký pruh světla z té hvězdy dopadal do mého pokoje. Po paprsku se ladným krokem blížila usměvavá bílá postava v nádherných bílých šatech s krátkými bílými vlasy. Škoda, že tohle smrtelníci nemohou vidět. Přicházejí opravdu o hodně.
"Orion, tak ráda tě vidím." Usmála se zářivě, když vstoupila do mého pokoje a světlo kolem ní oslepovalo mé lidské oči.
"O, promiň." Pípla a jediným máchnutím rukou byla docela normální. Jasně, pořád zářila Měsíčním světlem a světlem Hvězd, ale tak nějak přijatelně pro lidské oči.
"Proximo, ráda tě vidím. A co Měsíc?" Lekla jsem se najednou.
"Neví, že jsem tady. Měla bych ošklivý trest, takže stručně. Musíš si s tou pomocí Jessemu pospíšit. Tím, že už nejsi jeho Hvězda se mu vede hůř a hůř. Ve všem. " Chvíli jsem přemýšlela. Proč jsem jen tehdy neprojevila lítost?
"Nevíc se do toho zapojila Erwika. Manipuluje se světem okolo Jesseho od doby, co tě Měsíc srazil z nebe. Sirius i já za tebe orodujeme, aby ti alespoň trochu pomohl, ale nedá se obměkčit. Musíš tomu klukovi pomoct, jinak to s ním špatně skončí. Začíná upadat do těžkých depresí. Věčně kouká na ty své Star Wars filmy a žije v úplně jiné realitě."
"To mě mrzí, ale co mám dělat? Ani si mne nevšímá." Posmutním. Ráda bych mu pomohla, ale jak?
"Neblázni. Máš svojí Hvězdnou moc, tak jí trochu využij. Neboj se a půjde ti to. A nezapomeň do roka ti musí smrtelník vyznat lásku." Řekla a najednou se rozplynula. Jí se to mluví. Ona má nad vším dohled shora. Tam odsud se to asi kecá líp! Ale co, dokážu všem, že nejsem tak nemožná Hvězda a hned zítra začnu Jesseemu pomáhat.


Procházel po chodbě směrem k mé skříňce. Perfektní, tohle se mi zrovna hodí! Když jsem se na něj podívala, vypadal zmučeně. Měl vytahané šaty, které už měly pravděpodobně nejlepší léta za sebou, neposedné vlasy, které už pár dní také neviděly vodu a velké retro brýle na očích, přes které klopil zrak do země. A samozřejmě bahot vylepšený nejrůznějšími Star Wars věcičkami. Líbil se mi ten název, ikdyž jsem absolutně netušila, co to je. Nejspíš něco, co se týkalo Hvězd? Určitě to muselo být hrozně zajímavé. Na Nebi občas také propukaly války. Mezi Hvězdami a i mezi Měsíci planet. Posílali na sebe meteory až jedna báseň. Když byl téměř u mě, trochu jsem pohla rukou a Jesse uklouzl na podlaze, zavrávoral a narazil do mne vší silou, až jsem si do pravá tváře vyrazila kus skříňky. Dobře, takhle v plánu jsem to neměla.
"Ježiš promiň, já jsem nechtěl...jsem hroznej...ježiš...fakt..promiň." Koktal a nevěděl kam s očima. Povzbudivě a zářivě jsem se na něj usmála, až na mne začal zírat s otevřenou pusou dokořán.
"Páni..teda..já..chci říct..ehm...neznáme se?" Dostal ze sebe a zkoumavě si mne prohlížel s nakrabaceným obočím.
"To asi těžko, jsem tu nová." Perfektní! Půl úspěchu je zamnou! Radostná dušička je ve mě.
"Zvláštní. Přísahal bych, že tě znám...tvůj hlas...je mi hrozně povědomý." Bodejď by ne ty troubo, když jsme k tobě tolikrát mluvila a pomáhala ti, ale alespoň se trochu rozmluvil.
"Jo..promiň jsem Jesse, mimochodem...Jesse Watson." Pousmál se a podal mi ruku, Byl opravdu hezký Takový neohrabaný a svou krásu schovával za svým outfitem, ale myslím, že z něj dokážu udělat celebritu školy.
" Padmé. Padmé Shadeová." Jak trefné Měsíci. Jsem Hvězdným stínem na Zemi.
"Padmé?" Zíral na mne s ještě větším zděšením.
"Ano, je něco v nepořádku?"
"Ne ne..já jen..vidělas někdy Star Wars?" Výborně, rozhovor pokračuje. Díky, Měsíci. Tvá prozřetelnost je neuvěřitelná. Zavrtěla jsem na jeho otázkou hlavou. To, že bych strašně chtěla, jsem si nechala pro sebe.
"Víš, to je jedna z postav. Má nejoblíbenější?"
"Vážně? Tak to je super..." Odpověděla jsem, ale on mě už neposlouchal a koukal kamsi do dáli za mě. Otočila jsem se a pak jsem ji uviděla v celé její kráse. Přímo tváří v tvář tady na Zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calla Calla | Web | 19. dubna 2014 v 10:19 | Reagovat

Ten konec.. Kdo tam je? A Jesse je úžasný! A tahle kapitola byla skvělá! A já jsem strašně ráda, že jsem se pustila do jejího čtení. :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama