Nemůžu zapomenout- Část 1/4

9. března 2013 v 0:11 | Storm |  Nemůžu zapomenout
Je mi líto, že tenhle příběh je asi trochu pravda. Asi moc pravda, z části. Samozřejmě okolí je smyšlené, ale má něco společného s tím, co mne tak trochu čeká..No uvidíme, jak všecko skončí...Je to taková kratší povídka a nemám domyšlenej konec...takže je možný, že to dopadne úplně jinak, než počítáte...podle mých citů se bude odvíjet tenhle příběh..:)



Nemohla jsem na Lukáše přestat myslet. Bolelo mne srdce a bolela mne i hlava. Bylo toho nějak moc. Občas jsme se i vídali, ale bylo to spíše kamarádské a nic nebylo jako dřív. Ale na druhou stranu, když se uvolnilo místo a já ho požádala, zda semnou pojede do Chorvatska na dovolenou...souhlasil. Jasné, že nejedeme sami. Jede vlastně celá moje bývalá škola..je to zájezd pro druháky, ale nám maturantům to pro nedostatek obsazených míst nabídli také. Zopakovat si legendární Chorvatsko? Proč ne. Jede nás dost, takže přinejhorším se asi budu mít na koho obrátit, ale kdo ví? Balila jsem si kufr. Přišlo mi, že letos toho táhnu ještě víc, než minule, ale nezdá se mi, že bych od té doby byla více náročná. Zítra odjíždíme a my spolu strávíme den v autobuse na dvojsedadle a pak celý týden v samostatném apartmánu, kderý byl vlastně původně pro čtyři lidi, ale jelikož jsem ho nahlásila já, učitele si mylně domysleli, že k sobě prostě patříme a dali nám samostatné apartmá jako Jakubovi s Lenkou. Měla jsem strach. pekelná strach, protože nějaká část mého já, buhví jak velká, ho neustále milovala a chtěla ho, ale naneštěstí jsme oba měli jiné partnery. Ne, že by mi tohle v mé zbrklosti a občas i tuposti mohlo nějak zabránit udělat něco, čeho bych pak asi hodně litovala...Mamka nebyla šťastná, že tam s ním jedu. Dobře věděla o mých pocitech k němu, protože jsme k sobě měly blízko a já se jí čas od času svěřila. Ani já jsem si postupem času nebyla jistá, zda bylo správné chtít tam s nim jet, ale nebyla už jiná možnost, protože moje sestra odmítala jet místo mě.
Všechny pochybnosti se ale rozpadly, když jsem přišla v pět odpoledne na místo určení, parkoviště vlakového nádraží. Lukáš tam stál v celé své dokonalosti a se širokým úsměvem mě vítal k sobě. Měl jeden kufr, o něco menší než můj a příruční batoh. Zbytečně plaším. Bude to fajn!
,,Ahoj." Usmála jsem se na něj, když jsme se potkali. On mi úsměv i pozdrav oplatil a vyčkávali jsme Lenku s Jakubem. Naši mi jen pomohli ven se zavazadli z auta a pak se rozloučili a odjeli. Nebylo mi patnáct nebo šestnáct jako zbylým účastníkům exkurze. Hned jak nás viděl učitel, přišel za námi.
,, Kláro?"
,,Dobrý den." Usmála jsem se. Byla jsem šťastná. Bylo teplo a hlásili hezké počasí a já si začala uvědomovat, že si přece skvělej výlet nenechám zkazit nákloností ke klukovi, se kterým mi to kdysi nevyšlo.
,,Výborně, jste tady. To je váš přítel?" Zeptal se a sjel Lukáše. Nevypadal na to, že je mu kolem 25, byl pořád mladej a malej jako 17letej smrad.
,, To je Lukáš." Jmenovaný si s učitelem podal ruku a pozdravil. A pak nás vyzvali, abychom si nechali dát kufry do nakládacího prostoru a šli si dát příruční zavazdla na svá místa, která byla dvě sedadla před pětkou vpravo. Prý bude ještě mnoho času, než vyřeší s nedospělými papíry a podobně. Sunuli jsme se ke svým místům, po uložení kufrů.
,, Chceš sedět u okna, nebo u uličky?" Zeptal se mne mile.
,,Asi u okna, pokud tam mermomocí nechceš sedět ty."
,,Ne, to je v pohodě." Neutrální odpověď. Hodila jsem si na sedadlo batoh, polštářek a deku, aby mi nebyla zima. Lukáš sebou nic takového neměl. Nikdy do Chorvatska necestoval, takže asi nevěděl, co si přibalit. Nebo na to zapomněl, nevím. Mě ale byla pokaždé hrozná zima na cestách, takže bez deky ani ránu. Bylo mezi námi nezvyklé ticho a tak jsme šli radši zase ven čekat na Lenku. Když se konečně ona i Jakub objevili se všemi zavazadli, umívali se od ucha k uchu.
,,Ahooj!" Objímaly jsme se s Lenkou, protože od maturity uběhlo už několik měsíců a my se od té doby neviděly.
,, Čáu." Pozdravil Kuba a zapaloval si cigaretu. Oba se seznámili s Lukášem a Lenka na mne mrkala, jako že je to prvotřídní materiál. Jako bych to už dlouho nevěděla. Ona šla zařídit věci s učiteli a Jakub se pustil do vášnivého rozhovoru s Lukášem. Ty kluci si od první chvilky sedli. Bavili se o sportu, hlavně o fotbale a hasičích a dohodli se, že budou každé ráno v Chorvatsku chodit běhat a zahrajou si tenis. Nevěděla jsem o tom, že by si brali rakety, ale to nevadilo.
,,Je fakt pěknej." Řekla mi Lenka, když jsme stáli chvíli stranou. Usmála jsem se poněkud smutně.
,,A pořád se směje.." Uznala to. Ano, Lukáš se nikdy nemračil. Nechápala jsem, jak to dělá, ale nikdy se nemračil. Byl věčně jako sluníčko. Když viděla můj smutný výraz, chytla me za ruku:
,,Neboj se. Třeba to ještě dopadne úplně jinak." ,,Snad máš pravdu."
Konečně nás nahnali do autobusu. Upřímně mne docela deptalo, že na zadním pěti sedadle seděli lidi z bývalé oktávy, které jsem moc nemusela a na sedadlech před nimi další od nás ze třídy. Lenka s Jakubem seděli vedle nás přes uličku. A před námi další z bývalého ročníku. Všichni na mě měli nějakou zvláštní pifku. Zvláštně se na mě dívali, když jsem seděla vedle Lukáše. Asi to bylo zvláštní, když většina z nich věděla, že jsem s někým jiným, ale zatím jsme se chovali jako přátelé a nikomu jsme nedávali záminku myslet si cokoliv jiného. Vytáhla jsem knihu Kerouaca - Na cestě, abych zabila čas, než půjdu spát. ,,Jak můžeš v autobuse číst?" Zeptal se Lukáš náhle.
,,Úplně jednoduše." Zasmála jsem se tomu. On vyndal z tašky najaké pidi sušenčičky a nabízel mi je.
,,Ne, děkuju."
,,Dělej vezmi si." Zasmál se.
,,Ne, nechci." Usmála jsem se také a on se na mě podíval rádoby zlým pohledem. Vzala jsem si.
,,Tak se mi to líbí."
Většinu cesty přes Rakousko jsem pendlovala mezi ním, Lenkou a dalšími spolužáky. Ale Lukáš se bavil jenom s Kubou. Chápala jsem ho, protože ostatní byli o dost let mladší. Kuba mu byl nejvíce podobnej. Jak věkově, tak asi mozkově. S Lenkou jsme byli rádi, že si kluci sedli. Každou přestávku jsem si musela procvičit nohy, trochu mi dřevěněly a Lukáš chodil semnou. Procházeli jsme se a buď mlčeli, nebo se bavili o průběhu cesty. Nebo jsem seděla s Lenkou a Kubou a kouřila Viceroyku, ale Lukáš se v těchle chvilkách držel spíš dál. Když ale začala být noc, šla na mě zima. Dala jsem si mp3 do uší, přikryla se dekou a položila si polštářek o okno. Začínala jsem být unavená. To Lukáš taky, ale jemu očividně v kraťasech a tričku začínala být zima. Mě v legínách asi taková nebyla. Podívala jsem se na nej. Snažil se nějakzahřát. Automaticky jsem se převalila a půlku deky hodila přes něj. Usmál se na mě a v jeho očích bylo tolik něhy a citu, jako nikdy předtím. Posunkem mi naznačil, ať si vezmu polštář, dala si ho na jeho rameno a položila se na něj. Tak jsem nakonec spala na Lukášovo rameni. Zrovna, když mi v uších hrála písnička Nemůžu zapomenout od Argemy. A mě tekly slzy. Nevím, jestli to Lukáš poznal, ale já doufala, že ne. Užívala jsem si jeho objetí, protože jsem si nemohla být jistá, jestli ho ještě někdy budu mít takhle blízko.
Po příjezdu do Chorvatska jsme chodili po národním parku. Nevím, jestli jsem se snažila Lukášovi vyhnout, ale moc jsem s ním nechodila. Bála jsem se. Ale když jsme se vrátili do autobusu, byla jsem zase ta stejná jako předtím. Snažila jsem se myslet na přítele, který na mě čeká doma a na to, že po příjezdu k ubykacím budu spát v jednom pokoji já a ve druhém Lukáš. ,,Stalo se něco?" Zeptal se zmateně, když jsme už přijížděli do Svatého Filipa i Jakova.
,,Ne, proč?" Snažila jsem se o upřímný úsměv, ale moc se mi nepovedl a Lukáš mi ho nevěřil. Poprvé jsem ho viděla trochu smutného, ale dál se v tom nepitval. Po příjezdu nás nahnali do skupinky.
,,Sejdeme se tu v osm večer...to je za pět hodin. Do té doby máte čas. Prosím, aby přišli i ti, co tu s námi jsou navíc, budeme říkat plán na zítra a vyzvídat, zda pojedete s námi. Teď vám pan kolega rozdá klíče." A nejprve rozdávali klíče nám. Nemohli jsme si nevšimout, že se snažili nás co nejvíce izolovat od ostatních účastníků kurzu. Dali nás proto hned do prvního bloku, posledního patra. Měli jsme apartmán hned vedle Lenky. A když jsme si odemkli, všechno bylo jako vloni. Dveře, naproti nim v dáli byly zatemněné dveře od balkonu. Kousek od vchodových dveří byly dveře od koupelny, naproti vpravo dveře do ložnice. Dál byla velká místnost. Vlevo kuchyň a stůl a vpravo obývák s rozloženým gaučem.
,, Je to tu moc hezký." Usmíval se, když mi vytahal kufry do třetího patra. Byl moc milej a gentleman, ale to byl Lukáš vždycky. Odtemnila jsem dřevěné ochrany a otevřela balkon. Venku bylo hodně teplo a na balkoně se nacházel plastový stůl se židličkami.
,,Jestli chceš, budu spát na gauči, aby sis nechala ložnici." Promluvil a stál ve dveřích balkonu, zatímco já jsem se opírala o balkon a rozhlížela se po stejném areálu.
,,Jak chceš, to je asi na tobě.."Nedívala jsem se na něj. Nemohla jsem. Moje pocity byly tak šíleně rozpolcené, že jsem ani nevěděla, co právě citím.
,,Pokud by ti to nevadilo, spal bych u tebe."
,,Nemám s tím problém." Usmála jsem se pro sebe. Po chvíli jsem zalezla dovnitř. Rozhodli jsme se kufry nacpat do skříně a věci do komody pod zrcadlem, které jsme si rozdělily.
,,Máš hlad?" Zeptala jsem se ho, když jsem si dovybalila.
,,Docela jo, ale nestrachuj se o mě, já si poradím.."
,,Když si budu dělat jídlo pro sebe, tak udělám i tobě.." Usmála jsem se na něj a nandavala si hrneček a slenici do linky a všechny jídla do druhé komody v obývacím pokoji pod televizí.
,,A budeš to dělat každý den?"
,,Rozmyslím si to." Zasmála jsem se a začala připravovat špagety. Měla jsem s sebou balený sýr a kečup, takže jsme měli nakonec královskou hostinu. Seděli jsme spolu na balkóně, dívali se na moře v dáli, ale zároveň hned za areálem a jedli špagety.
,,Jsou moc dobré."Usmál se znovu.
,,Jsou to jenom špagety." Odpověděla jsem s úsměvem a popíjela Colu, která mi zbyla z cesty. Musím si také koupit nějaké pití.
,,Hej Klér." Zauvonil hlas z vedlejšího balkonu. Vykoukla jsem a poznala Lenku.
,,Ahoj! Co pokoj?"
,,Stejný jako tenkrát. Už jsme stihli i jedno číslo.." Zachichotala se potichu, ale Lukáš ji zřejmě slyšel, protože se najednou zakuckal. Zasmála jsem se.
,,Přijdete večer? Koupím nějaké brambůrky a víno, ne?"
,,Jasně a já půjdu s tebou. Tak za pět minut venku?"
,,Jasně." Usmála se a zalezla. Lukáš seděl, nohy na druhé plastové židličce a slunil se.
,,To je nádhera. Všechna ta chorvartská příroda. Jsem tu poprvé..a asi se mi to líbí i víc než Itálie."
,,Ano, je to tu čistější." Podívala jsem se na něj. Usmíval se na mě. ,,Co budeš teďka dělat?"
,,Asi bych šel na pláž, když vy jdete nakupovat..."
,,Tak prosímtě zamkni a vezmi si k sobě klíče, jo?" Mrkla jsem na něj. ,,Pa muži." Zasmála jsem se, popadla peněžnku a vyběhla ven. Lukáš pro mě byl opravdu jako muž. S Lenkou jsme byly s nákupem hotovy hned.
,,Včera v buse vám to spolu moc slušelo." Usmála se na mě a já do ní trošku šťouchla.
,,Nad tímhle bysme vůbec neměly polemizovat." Odpověděla jsem smutně.
,,Prober se. Milujete se. Je to na vás na obou vidět." Řekla a protočila oči. Chvíli jsem nad jejíma slovama přemýšlela a nějak jsem si uvědomila, že má asi pravdu, ale nechtěla jsem si dělat falešné naděje, když by to nevyšlo. S Lukášem to bylo složitý. Nakonec jsme koupily několikery brambůrky a dvě vína a nějaké pivo, kdyby ty chtěli kluci. A samozřejmě jsme nezapomněly na levné cigarety. Těšila jsem se na večer. Budeme sedět na teplém balkoně, hřát se a užívat si naší společnosti. Bude to fajn. Když jsme vycházeli z obchodu, kluci leželi na pláži a pekli si svá záda.
,,Ahoj zlato, zamkl jsi?"Naklonila se Lenka ke Kubovi a políbila ho. Zaplavila mne vlna žárlivosti. Já tohle udělat nemohla. Lukáš nebyl můj. A asi nikdy nebude.
,,Přidáte se?" Zeptal se Lukáš, ale koukal celou dobu na mě.
,,Dneska ne, půjdeme řešit něco holčičího. Nebuďte tu dlouho v osm musíme jít na tu schůzku, jo?" Usmála jsem se. A on mi to vrátil. Byl božský.
S Lenkou jsme seděli u nás na balkoně, pokuřovaly a jen tak seděly. Občas padlo slovo, že jsou hloupí ti, co s námi nejeli a někde v bytě začal zvonit mobil. Lukášovo. Byl na stole, tak jsem ho zvedla.
,,Kdo je to?" Zeptala se Lenka a já jí to donesla ukázat ven. Věrka.
,,To je dobrý ne? Má tam jenom Věrka." To sice mě, ale mě to stejně zkazilo náladu, že mu volala. Vrátila jsem mobil na stůl. Když dorazili kluci, šli jsme na setkání, kde jsme potvrdili naši neúčast na zítřejší výlet. Chtěli jsme se jen válet u moře. A večer jsme šli na party k Jakubovi a Lence a nakonec se stalo to, že tam s námi byla i partička druháků a ostatních čtvrťáků v čele s Patrikem. Jo, to byl kluk, který mne nevysvětlitelným způsobem na gymplu přitahoval, ale oproti Lukášovi to bylo celkem nic. Byla to dobrá party, ale měli jsme strach, aby u nás neobjevili druháky a tak jsme je docela brzy vypakovali. Já byla docela smutná, když Lukáš věnoval pozornost mobilu a oktávankám, tak jsem se do našeho apartmánu vytratila sama a sedla jsem si na balkon. Když jsem prostě nemohla už přemýšlet, šla jsem si lehnout. Nevím, kdy přišel Lukáš. Okamžitě jsem spala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pauline* Pauline* | Web | 9. března 2013 v 13:39 | Reagovat

pěkný sis. Romantika nade vše :-* ale i když čtu to, co asi je z části pravda. Nebud smutná kočko :)

2 krátce Ká krátce Ká | Web | 10. dubna 2013 v 22:06 | Reagovat

tak mě napadá, že má Lokša eště neotevřenou sedmičku chorvatského vínka ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama