Always in My Heart part1

25. února 2013 v 19:09 | Pauline* |  Always in My Heart
Čáu. Tady je první díl mé další povídky Always in My Heart, tak snad se bude líbit.
Je to spíše takové vyprávění. Ve formě deníku, který zveřejňuje na svém blogu. Nevím no
snad se to uchytí :D pěkné počteníčka omlouváme se za chyby :)

Vzpomínky. Když si je neuchováte v paměti, tak vám uniknou. Sebemenší detail. Třeba jako můj červený deštník ze střední školy, nebo žluté holínky. Cákala jsem v nich do každé velké louže v naší ulici. Náramek z barevných kuliček, který vám vyrobila kamarádka z přátelství. Bylo mi sedm let. Má úplně první vstupenka do zábavního parku. Tehdy si pamatuju, že mě tam táta vzal, když mi bylo devět let. Před tím se máma bála mě vůbec pustit samotnou na kolotoč. Já to zvládla. Stejně jako jsem zvládla můj první den ve školce. Bez mámy a bez táty. Bez mých hraček. Jmenuji se Lauren a je mi 17 let. Je to už pár měsíců, ale myslím, že už to můžu říct nahlas. Mám leukémii a…umírám.
Moje nemoc se u mě začala projevovat pomalu a tak, že jsem si toho sama nevšimla. Občasné bolesti hlavy jsem brala za normální. Mohl snad za to, že jsem pila málo tekutin nebo jsem až přespříliš učila dlouho do noci. Prostě to najednou, tak přišlo a těžké břemeno nesu až doposud.
Ten rok zjištění nemoci jsem si neprožívala moc radostné chvíle. Škola mi nevcházela vstříc jako ostatním a díky tomu jsem měla ve škole problémy. Spolužáci mě brali jen jako holku, na které si vybíjí vztek. Psychická šikana je možná snad horší než fyzická. Neměla jsem žádnou podporu. Doma to bylo ještě horší. Co skoro každý den jsem se hádala s mámou kvůli mým známkám ve škole. Ona na mě křičela, že na všechno úplně kašlu. Nebylo to pravda. Věděla, že ráno vstávám s učebnicemi v náručí. I přes všechny ty problémy ve škole jsem své rodiče milovala. Sice jsme si občas nesedli, ale o tom přece hádky jsou. Potom přijde fáze odpouštění. Proč dělám vlastně tenhle blog? Sama nevím. Asi jsem si před svou nemocí svého života moc nevážila a teď chci ukázat, poukázat na to, že vy máte druhou šanci. Já jsem ji taky dostala. Teda, alespoň na "chvíli."
Začnu od začátku. Pár dní před tím, než jsem se dozvěděla svoji diagnózu, mi začaly letní prázdniny. Konec školy! A vytoužené dva měsíce dlouhé prázdniny bez dlouhého učení do školy. Žádní tyrani žádné domácí úkoly. Tehdy jsem vzala své učebnice a sešity. Otevřela velký šuplík a zamkla na dva západy. A pak jsem si začala užívat. Našla jsem si ve městě novou kamarádku. Začala sportovat a zajímat se o knížky. No, možná to nebyl moc dobrý nápad, ale četba byla, tak uklidňující. Moje nová kamarádka Emily byla stejně stará jako já a měli jsme stejný vkus v hudbě. Ona byla sice ta "bezproblémová" holka, ale po nějaké době jsem se díky ní začala lepšit.
A pak to začalo. Konečně, když jsem myslela, že můj život změním od základu, se stala ta nehoda. Čistila jsem si boty od bláta a poslouchala mámino věčné povídání z práce. Najednou se mi strašně zatočila hlava a omdlela jsem. Pamatuju si, jak sem ucítila tupou bolest hlavy. Uhodila jsem se o roh naší vany. Nebyla to taková rána, jak si pamatuju. Jenže ta bolest, která mě přiváděla k šílenství, nechtěla přestat. Máma měla málem infarkt. Málem si usekla nožem prsty, když jsem začala ječet. Zrovna chystala k večeři zeleninový salát. Můj oblíbený. A ten den jsem ho, ale neměla. Po pár minutách bolest ušla a já omdlela. Byla jsem vyčerpaná. Jako bych snad sama se sebou prodělala těžký boj.
Když jsem přišla k sobě, seděla vedle mě máma a táta. Oběma se z tváří vytratila barva. Když jsem se zeptala, co se stalo, tak mi nikdo nechtěl odpovědět. Maminka se klepala a uklidňovala mě. Něžně mě hladila po paži a trpce se usmívala. "Neboj se zlatíčko. Za chvíli přijede sanitka." Řekl tehdy táta. Ale proč? Proč mi zavolali sanitku? Pamatovala jsem si na tu nesnesitelnou bolest hlavy. Jako kdyby se do mě zabodávalo, milion jehel. Musela jsem vypadat příšerně, jestli máma volala sanitku. To jediné to vysvětlovalo. Když mě nasadili do sanitky, tak celá ulice vzrušeně přihlížela. Byla jsem, tak slabá. Snažila jsem se, alespoň před mámou dělat, že je mi dobře, ale po třech krocích jsem padala k zemi. Tak jsem jen neochotně přijala, aby mě táta vzal do náruče.
V nemocnici mě ošetřoval doktor. Byla jsem na rentgenu a zjistil, že jsem v pořádku. Lehký otřes mozku. Mě, ale stále bolela příšerně hlava. Když mu máma řekla, jak jsem ječela, když jsem uhodila, tak doktor v tváři zblednul. "Necháme si ji tady na noc na pozorování. Kdyby něco, tak se ozveme." Mluvil doktor k rodičům. Dali mě na samostatný pokoj s výhledem ven. Máma mě jen neochotně opouštěla. Když jsem jí řekla, že tady budu i zítra, tak se usmála a políbila mě na čelo. Museli mi dát nějaké léky na uklidnění. Chtělo se mi z nich zvracet, ale později jsem usnula. Asi je to trošku zdlouhavé. Zkrátím to.
V nemocnici jsem zůstala tři dny. Celkem mi to nevadilo. Chtěla jsem se cítit, co nejlépe a ne se tam ihned vrátit. Jak jsem byla naivní. Po dvou týdnech jsem se úplně zotavila, ale občas mě bolela hlava. Emily skoro každý den chodila k nám a dělala mi společnost. Jednou mi řekla: "Jsi nějaká bledá. Není ti špatně?" Bylo mi dobře. A pak zazvonil telefon. Zvednul ho táta. Zrovna mi dělal divadlo s nakrájenou zeleninou. Asi si myslel, že se mi to bude líbit stejně, jako v pěti letech. A ano. Líbilo se mi to pořád. Volali z nemocnice. Máme okamžitě přijet. A tak jsme se sebrali a odjeli jsme s tátou do nemocnice. Řekla jsem mu, že mámě to řekneme, až se vrátí z práce. Nemyslela jsem na to, že se mi mohlo stát něco horšího. Myslela jsem si, že si mě doktor chce jenom prohlídnout. Táta celou cestu nepromluvil a křečovitě svíral volant.
Doktor nás postavil před hotovou věc. Tu noc, kdy jsem se uhodila do hlavy, mi odebrali vzorek mé krve. Vlastně řečeno si vlastně na to ani trochu nevzpomínám. "Zjistili jsme ti Lauren, že máš nadměrné množství bílých krvinek. To znamená, že máš leukémii." Leukémii? Cože? Co to znamená? To, že umřu? To snad ne. "Leukémie?!" Vyjekla jsem a podívala jsem se na svého tátu. Zíral do země a nic neřekl. Proč jsi nic neřekl tati? Cokoliv! Chtěla jsem se uklidnit, ale nešlo to. Srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. "Umřu?" Vydala jsem ze sebe. "Ne. Dá se to léčit, samozřejmě." Dá se to léčit, takže mám šanci, že umřu až jako stará babička se šesti vnoučaty? A budu pamatovat na svůj červený deštník a žluté holínky? A co teprve náramek přátelství, který nosím stále sebou, jako památku na mé nádherné dětství….
Pokračování příště
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 28. února 2013 v 16:06 | Reagovat

Omlouvám se, četla jsem to už pár hodin po tom, co jsi to tu zveřejnila, ale neměla jsem čas napsat komentář - mám toho hodně do školy atd.
Vypadá to na opravdu zajímavé a silné téma - věřím, že se toho ujmeš dobře ^^

2 Vicky Vicky | Web | 1. března 2013 v 21:27 | Reagovat

Páni, vyrazila jsi mi dech! :O Četla jsem knížky o lidech, kteří mají leukémii, ale tohle je tak... skutečné! Život plyne volně, normálně... a najednou se přihodí něco tak strašného. :( Nějak se mi nechce věřit, že teprve začínáš psát, protože mě jsi touto kapitolou naprosto ohromila a nedokázala bych se od čtení odtrhnout, ani kdybych chtěla! Je to opravdu krásně napsané, palce nahoře! :) Jen tak dál, moc se těším na další kapitolu, doufám, že bude brzy :) A snad ti (vám) nebude vadit, když si váš blog přidám do svých oblíbených?? :)

3 krátce Ká krátce Ká | Web | 10. dubna 2013 v 21:25 | Reagovat

mazec Pavli! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama